Nejasné ošetřovné a Sudety v problémech

Před několika dny jsem v Poslanecké sněmovně svedla nakonec marnou bitvu za novelu zákona tak, aby rodiče mohli dostávat i nadále zvýhodněné ošetřovné, pokud nepošlou děti do školy a školky podle plánu ministerstva školství.

Současné znění zákona není v této věci jasné, nahrává spíše výkladu hodně negativnímu pro rodiny s dětmi a hlavně vyvolává zmatek. Šlo konec konců o zákon přijatý v legislativní nouzi, celkem se nelze divit, že tváří v tvář měnící se situaci a praxi potřebuje úpravy.

Sněmovna ten návrh nepřijala, dalo by se říci, že dramatickou většinou.

Byla a jsem z toho velmi zklamaná.

Pro mne to ale samozřejmě nekončí. Rodiče nemohou být pod brutálním ekonomickým tlakem, aby poslali své děti do školy. I kdyby rozhodnutí neposlat vycházelo z pouhých obav a nemělo oporu ve zdravotním stavu nebo třeba v přítomnosti prarodičů ve společné domácnosti, pořád bychom takové rozhodnutí měli respektovat a zachovat až do konce června mimořádné ošetřovné. Budu tlačit na ministry, budu se snažit přesvědčit kolegy v paramentu, že prodloužení ošetřovného je potřebné. I když jsem pro první pokus pro mne celkem nepochopitelně nezískala ani většinovou podporu ve vlastní straně, tak to prostě nelze nechat jen tak být.

Protože situace, do které stát staví rodiče, není fér, naopak je naprosto asociální.

Jenže podobných soubojů je v této době potřeba svádět desítky, stovky, tisíce.

Začínající hospodářská krize nesmí být startovacím podnětem dalšího rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými. My už tyto nůžky máme rozevřené celkem dost. Jenže tato doba je klasickou chvílí, kdy dochází k opaku privatizace zisků, totiž k socializaci ztrát.

Právě nyní musíme napnout maximum sil k tomu, aby zákony chránily nejzranitelnější. Konec konců i proto potřebujeme ještě více než dříve rychlé a efektivní změny v exekučním právu (chráněný účet, teritorialitu, systém jeden dlužník – jeden exekutor), potřebujeme pokračovat v reformě insolvenčního řízení, potřebujeme podporu živnostníků a malých podnikatelů. Právě proto je nutné mít také jasné a srozumitelné podmínky ošetřovného.

A zarputilost. Té je také potřeba. Když to nepůjde poprvé, musí to jít napodruhé, napotřetí. Pokud výsledkem krize bude další prohloubení rozporů v české společnosti, další oslabení střední třídy, rozšíření chudoby, vzestup dluhového otroctví, tak vzniknou dlouhodobé škody daleko vážnější než to, co napáchá samotný virus.

Je třeba si také uvědomit, že nejtvrdší dopady nebudou v hlavním městě a v dalších centrálních oblastech země, ale na perifériích, v pohraničí. Přesně v tom pohraničí, které jsme se roky snažili postrčit výrazněji vpřed (pravda, pouze s částečnými úspěchy). A nyní hrozí, že právě pohraničí se znovu hospodářsky propadne. Nemůžeme si představovat, že problém „vyexportujeme“ z centra do okrajových částí země a pak se budeme tvářit, že je zvládnutý.

To je další velký souboj, který bude nutné svést: musíme maximálně efektivně nasměrovat peníze „do Sudet“ a zabránit tomu, aby se v nich znovu koncentrovaly problémy celé země. Centrální části státu musíme připravit na nutnost vnitrostátní solidarity. Bohatší a stabilnější regiony nemohou dostat tolik. První ve frontě na pomoc musí být okrajové části naší vlasti.