Řešení situace dlužníků je společenská investice

Výzkumy hovoří jasně. Zkušenosti s exekucemi zvyšují nedůvěru v demokracii, nedůvěru ve stát, vedou ke stresu (což je logické) a mají řadu dalších průvodních společenských i osobních dopadů.

Vyplývá to z výzkumů společnosti Median pro internetový portál Alarm.

Vcelku lze ty výsledky charakterizovat dvěma klíčovými čísly. Vezměme dvě skupiny lidí. Příslušníci obou jsou pracující lidé, jejich příjmy se pohybují pod průměrem celé země. První skupina nemá zkušenost s exekucí. Druhá má v posledních letech zkušenost s exekucí. Podstatná je odpověď „Ano“ na tvrzení: „Pro lidi, jako jsem já, je jedno, zda máme demokratický nebo nedemokratický režim.“

Skupina bez zkušenosti s exekucí: 29 procent.

Se zkušeností s exekucí: 49 procent.

A tak se ptám, je ta zahořklost oněch lidí „se zkušeností s exekucí“ dána tím, že je „dohnaly dluhy“ a oni vinu za svoje chyby, za svá špatná rozhodnutí svalují na „režim“? Nebo se skutečně tolik lidí stalo obětí podvodníků a toho, že náš stát dlouhé a dlouhé roky nedokázal zajistit skutečně spravedlivé a právní prostředí, že umožnil činnost a nehorázné zisky obchodníků s chudobou, finančních i jiných šmejdů a že tito v pravém smyslu slova mafiáni byli pod politickou ochranou?

Jistě se budou vyskytovat obě motivace, ale hodně se obávám, že ta druhá je skutečně hodně častá.

Sklízíme zkažené ovoce minulých let. Tento stát nedokázal vytvořit bezpečné prostředí, ve kterém by se mohli jeho občané cítit jistě. Jeden výlet babičky spojený s obědem a prodejní akcí mohl dostat do finančních problémů celou rodinu. Podpis smlouvy o úvěru deset tisíc korun mohl znamenat zadlužení v řádově vyšším objemu mnoha stovek tisíc. Znám příběh slepce, který splácí exekuce za jízdu na černo, i když má jako hendikepovaný dopravu zdarma. Znám příběhy lidí, kterým se z nějakého banálního nedoplatku pár korun stal dluh v desítkách tisíc. Znám neuvěřitelné příběhy dětí, kterým první den po osmnáctých narozeninách naskákaly desetitisícové i stotisícové exekuce za laxnost jejich rodičů a neplacení popelnic. A nejde o jednotlivé případy. Takových jsou desítky a stovky tisíc.

Já se těm lidem z průzkumu Mediánu vlastně ani moc nedivím, že nemají důvěru ve stát a jeho instituce ani v jeho politický systém. Připadají si podvedení a bojím se, že si tak připadají naprosto právem. Roky jsem pracovala pro ombudsmany Otakara Motejla a pak i Pavla Varvařovského. A za ty roky náš úřad opakovaně, znovu a znovu a také znovu a znovu marně apeloval na řešení situace, kdy se lidé stávali oběťmi zjevných a do očí bijících nespravedlností. Jenže nespravedlností „přesně podle litery zákona“.

Je nejvyšší čas vrátit společnosti to, oč byla v minulosti připravena. Je třeba ji vrátit spravedlnost. A také důvěru, že stát jsou občané, nikoliv ti, kdo z občanů chtějí vytáhnout co nejvíc peněz – jedno jakým způsobem.

Pokud se nám to nepodaří, pak demokracie, právní stát a svobodná společnost ztratí pro stále větší množství lidí smysl. Nebudou tyto hodnoty považovat za potřebné – protože pro ně bude vlastně jedno, v jakém řízení budou žít.

Jeden z důvodů, proč jsem přijala nabídku „jít do politiky“ byly právě mé zkušenosti z práce pro úřad ombudsmana. Nesmíme nechat nespravedlnost, aby rozežrala naši společnost. Je nejvyšší a možná dokonce i poslední čas na změnu.