Místo chráněného otrocký účet

Chráněný účet vadí. Zjevně. Čelí nyní ve sněmovně tradiční taktice, která se ve spojení s exekucemi objevuje zas a znovu. Je to metoda „výborný nápad, ale musíme to zlepšit“. Ve skutečnosti to znamená zničit.

Důležité je při tom ničení překypovat dobrou vůlí a farizejským zdůrazňováním, že to „děláme pro lidi“.

Přitom je to s chráněným účtem vlastně strašně jednoduché.

Jak ho postavit? To je jasné. Jsou tři zdroje peněz, které je třeba zajistit tak, aby už nebylo možné je povinnému vzít. První je již jednou exekvovaná mzda či plat. Tedy situace, kdy zaměstnavatel odešle exekutorovi podle zákona stržené peníze. U zákonem definovaného zbytku příjmu je třeba zajistit, aby dorazil na účet, který nebude moci žádný další (nebo i ten stejný) exekutor obstavit a „vysát“. Druhým zdrojem jsou sociální dávky, které ze zákona exekuci nepodléhají. Například jde o přídavky na děti. I ty je nutné dopravit na místo, kde je nebude moci exekutor – třebas jen dočasně – blokovat. Třetí jsou alimenty. Nepatří povinnému, ale jeho dětem.

K tomu je potřeba stanovit povinnost banky chráněný účet zřídit a označit ho patřičným způsobem, je nutné, aby soud a exekutor mohli kontrolovat, že zde povinný „neskladuje“ jiné prostředky a neschovává je před oprávněnou exekucí (což je možné již nyní), je třeba stanovit sankce, kdy se povinný nechová, jak má, a je třeba stanovit podmínky, za kterých celý příběh po splacení dluhu končí. To je v kostce a v patřičném zjednodušení celé. Jak je vidět, není to nic nekonečně složitého.

Proč potřebujeme chráněný účet rychle? V minulé krizi upadlo do exekucí obrovské množství lidí. A velká část z nich se kvůli špatným zákonům dostala do neřešitelných problémů. Exekutor jim začal zároveň strhávat přes zaměstnavatele peníze z platu, zároveň jim obstavil účet, na který dorazil zbytek příjmu. Teoreticky ze zákona chráněný. I těm dlužníkům, kterým se tuto situaci podařilo vyřešit, to trvalo dlouhé týdny či měsíce. Mezitím neplatili nájem, telefon, elektřinu, plyn. Byly jim exekvovány i sociální dávky. Exekutoři vymohli obrovské částky způsobem, který byl protiprávní, ale lidé se této nespravedlnosti neměli, jak bránit. I kvůli tomu máme nyní v dluhovém otroctví stovky tisíc rodin včetně dětí. Nyní reálně hrozí opakování tohoto historického zločinu.

Když jsme připravovali s kolegou Patrikem Nacherem naši verzi novely občanského soudního řádu, ve které je definován chráněný účet, předjednali jsme ji v podstatě se všemi politickými stranami ve sněmovně, předjednali jsme ji s organizacemi dlužníků i s těmi, které jim mají pomáhat (viz Člověk v tísni), s příslušnými ministerstvy, zaměstnavateli a samozřejmě s bankovní asociací. Vypracovali jsme podobu, na které byl, alespoň se to zdálo, konsensus. Přistoupili jsme ve snaze zajistit co nejrychlejší projednání na řadu kompromisů, na řadu řešení, která třeba osobně nepovažuji za optimální, ale ještě přijatelná. A takovou verzi jsme poslali kolegům.

První překvapení přišlo ve sněmovně, když ODS a TOP09 zablokovaly nejrychlejší možné schválení novely hned v prvním čtení a poslaly návrh do čtení druhého.

Druhé překvapení bylo, když se objevil pozměňovací návrh, k jehož autorství se hlásí několik kolegů, především lidovec Marek Výborný, topkař Dominik Feri a bohužel také sociální demokrat (to nepochopím) Jan Chojka. Tvrdím, že se tento návrh snaží naši verzi „vykostit“. Například dává povinnému povinnost neustále přepočítávat peníze na účtu, aby mu někdo náhodou neposlal víc – pak je totiž povinný ihned nucen věc vyřešit nebo o právo na chráněný účet přichází. To, co je prý složité pro banky, předkladatelé nakládají za úkol těm nejzranitelnějším dlužníkům (aby to tak zvaně zjednodušili).  Nejsou ani chráněny alimenty – ty mohou být vesele exekvovány. A tak dále. Dohromady to z chráněného účtu udělá paskvil: účet otrocký.

Třetí překvapení bylo, že tento návrh má podle předkladatelů plnou podporu institucí, se kterými jsme dlouho jednali o naší verzi – bankovní asociace či některých představitelů Člověka v tísni. Zvláště u organizace Člověk v tísni, která se tváří jako největší bojovník proti dlužnímu otroctví, je to překvapivé. U bank jsem už zvyklá na to, že jakkoliv umí pěkně mluvit o nutnosti prevence a o korektních pravidlech, když se naskytne příležitost, přikloní se spíše k zachování současného stavu. Konec konců jsou banky systémovým věřitelem a velká volnost pro exekutory je v jejich finančním zájmu. I když je to v kolizi s oblíbenými frázemi finančníků o společenské odpovědnosti. Ale u neziskové organizace je to trochu šok.

Tento týden hodně ukáže, kdo stojí na které straně. Proběhne další kolo jednání o chráněném účtu a o tom, zda se stane reálnou pomocí k tomu, že se zbavíme další prohnilé části našeho právního systému, nebo zda vyrobíme jen málo funkční kulisu zakrývající legalizaci dluhového otroctví.