Většina politických stran ve sněmovně zavedení možnosti přímého vyjádření lidí k různým otázkám podporovala ve volebních programech. Avšak zde shoda končí. Třeba sociální demokracie referendum vždy podporovala a prosazovala. Systém, který prosazují některé jiné strany, však připomíná spíše než posílení vůle lidu naplnění líbivých programu a prosazování sobeckých partikulárních zájmů.
Aktuální odborné i politické rozhovory směřují k úpravám zákona o celostátním referendu tak, aby je mohlo iniciovat 500 000 tisíc občanů. O ústavnosti otázky referenda by měl vždy rozhodovat Ústavní soud (a to až poté, co iniciátoři referenda posbírají prvních 50 000 podpisů). Referendum by bylo platné, když by položenou otázku schválila nadpoloviční většina hlasujících a tato většina současně představovala nejméně 25 procent ze všech oprávněných voličů. V celostátním referendu by se přitom nesmělo hlasovat o státním rozpočtu, o daních, ani o podstatných náležitostech Ústavy, dokonce ani o zákonech. Pro mezinárodní smlouvy by i nadále platila možnost hlasovat na základě zvláštního zákona o referendu podle čl. 10a Ústavy.
Referendum by nemohla vyvolat vláda. To je podstatné. Vláda by totiž vyvoláváním referend mohla zcela popřít zastupitelskou demokracii a nahradit ji přímou. Proto by možnost vyvolání referenda podle návrhu změn příslušela Parlamentu (nadpoloviční většina poslanců a nadpoloviční většina přítomných senátorů).
To by mohl být kompromis pro ANO, ČSSD, Piráty i další politické strany, ať již pro referendum plédují nebo by ho se zaťatými zuby „strpěly“. Ostatně kompromis jde vstříc vládnímu návrhu minulé vlády ČSSD, ANO a KDU-ČSL, kde jsme byli schválení referenda nejblíže.
Budoucích nejméně 120 hlasů poslankyň a poslanců musí zachovat zastupitelskou demokracii, a doplnit ji referendem v souladu s Ústavou. Ostatně v roce 2018, v době 100. oslav založení republiky, by bylo nepatřičné bořit základy, na kterých naše vlast stojí. To by nás voličky a voliči nepochválili, to by byla oslava smutná.
Řekněme, že pro posílení přímého podílu lidí na věcech veřejných, avšak nikoliv boření Parlamentu a odpovědnosti zvolených zástupců lidu, tedy pro konzervativnější referendum, svědčí i dosavadní odmítavý postoj Senátu. Pro uvedení referenda v život totiž potřebujeme obě komory, tedy samozřejmě i Senát.
Senát přitom nad referendem připravovaným sněmovnou neprojevuje žádné nadšení. Sám dává přednost referendům, která by naopak mohla být i o zákonech, avšak vždy přísně následně schvalovaná Parlamentem. S velkým zjednodušením lze říci, že zatímco sněmovna usiluje o shodu nad referendem „východního střihu“, senát se dívá na západ.
Pokud ale Senát poslanecký návrh referenda nepodpoří, čeká nás ovšem čistý pat nebo nekonečný ping – pong mezi Senátem a Poslaneckou sněmovnou.
Nejrozumnější by proto byla umírněnější cesta sněmovny a další hledání shody se Senátem. Pro naplnění Ústavy, určitě ne popření zastupitelské demokracie a parlamentarismu. Vyšší podíl lidí na přímém rozhodování o věcech veřejných není demokracii na škodu, právě naopak. Musíme ale říci jasné NE návrhům, které by mohly vnést chaos do základů našeho státu.
