Není co slavit. Ale stále je co bránit

Debatujeme o další cestě sociální demokracie. Nebo jinak, o té nejméně špatné ze špatných cest. Volební výsledek v podzimních sněmovních volbách nebyl na slavení. Ale stále nám toho zůstalo mnoho, co bránit.

Pro naše voliče, pro nás, pro naše děti. To nejcennější je zachování demokracie a svobody v naší zemi, dostupných, kvalitních a bezplatných zdravotních, sociálních a vzdělávacích služeb pro lidi. A rovněž důstojných podmínek zaměstnanců hodných 21. století v měnící se Evropě a světě. Ne, to není málo.

Od října jsme v opozici. Ano skutečně jsme. V posledních týdnech mám pocit, že se na to zapomíná, či snad úplně zapomnělo. Ve sněmovně jsme patnáctihlavým klubem, šestým na volební pásce, v senátu klubem nejsilnějším, ale od října také opozičním.

A vedeme poměrně vášnivou debatu o tom, co je lepší. Zda opozice, nebo vláda.

Správná otázka stojí ale jinak: „Čeho jsme pro naše voliče dosáhli za takřka sedm měsíců v opozici? Jak naplňujeme jim slíbený program? Kdo nebo co nám znemožňuje bránit to, co hájíme 140 let?“

V podstatě jediným celostátně viditelným tématem je návrh poslanců na znovuobnovení nemocenské v prvních třech dnech nemoci. A bylo by tomu tak i nebýt vyjednávání o vládě a nepřekročitelné podmínce sociální demokracie? Je snad zlepšení životních podmínek čtyř milionů zaměstnanců a konec trestání za nemoc málo?

Jistě. Je zde „oblíbená“ rétorika o zlém Babišovi, co nám všechno v minulé vládě ukradl, je trestně stíhaný, nedůvěryhodný, říká o sociální demokracii ošklivé věci, nedrží slovo atd.

Na to je nejlépe si s chladnou hlavou přečíst pasáž odborné analýzy naší volební prohry, jak kampaň Antibabiš vůbec neoslovila naše voliče. Naopak, ztratili jsme je. Voliči na sociální demokracii oceňovali stabilitu společnosti a my jsme šli opačnou cestou. Autoři zmíněné kampaně se ovšem k autorství už nemají a u některých se zdá, že se ji rozhodli „pro velký úspěch“ zopakovat. Pravda, zbývá nám stále ještě šest až sedm procent.

Chci, aby sociální demokracie zvítězila ve volbách nad hnutím ANO. To opravdu chci. Jedinou možností je ale programová práce a prosazení vize sociální demokracie. Ta se však prosazuje ve vládě.

Samozřejmě, opoziční role prosazování programu zcela nevylučuje, ale záleží na složení opozice. Současné pravicové strany nám rozhodně pomáhat nebudou. Co tedy obstrukce, jako naše dříve uplatňovaná metoda? V těch dobách byl poslanecký klub sociální demokracie ovšem nejsilnějším klubem, protože jsme vyhráli volby a měli úplně jinou sílu než dnes. Vzpomenout musíme na prolomení obstrukce u církevních restitucí, dodnes to má pro nás fatální důsledky.

A nezapomínejme na mimořádně důležitou okolnost: média a vstup do nich. Hnutí ANO nás v minulém období obratným PR mediálně přebilo, i když jsme ve vládě byli a dokonce jsme byli silnější součástí vlády. A když v ní nebudeme? Kamery nebudou upřeny na sociální demokraty. Mediální prostor, který je u vládnoucích stran samozřejmostí, se dělí v opozici především podle volebních výsledků. Hrozí, že se nad naším programem zavře voda.

Shrnuto. Neví se jistě, zda je pro sociální demokracii lepší opozice, či koalice. Ale co se ví jistě, pro voliče i naše přirozené spojence včetně odborů je zcela jednoznačně lepší vládnout a prosazovat i bránit náš program. Pro společnost bylo vždy lépe, pokud sociální demokracie vládla.

Samozřejmě, strana se potřebuje konsolidovat, narovnat, propojit, členové se musí otočit zpět k sobě, být jeden tým, spolupracovat a znovu být ve všech místech republiky s lidmi. Služebně starší sociální demokraté mi vypráví, že takové doby byly. Mluví také o fungujícím odborném zázemí strany, stínových týmech ministrů, o funkčním politickém marketingu, připomínají programová hesla ČSSD – místo banky v každé obci škola nebo lidskost proti sobectví.

Jenže z tohoto pohledu je jedno, zda jsme ve vládě, nebo v opozici. Renesanci sociální demokracie musíme uvnitř udělat sami. Nikdo nám s tím nepomůže. V tomhle nám Babiš opravdu nebrání. Abychom to dokázali, musí ale všichni sociální demokraté začít hrát hru jeden za všechny a všichni za jednoho. Jak víme, to bude těžší než vládní či opoziční role….

Je navýsost důležité, abychom měli jasný cíl, který nás spojí. Právě tím může být prosazení našeho programu ve prospěch voličů. Můžeme být nezpochybnitelnou pojistkou demokratického směřování země. Když to bude dobré pro republiku, bude to dobré i pro nás: společný cíl nás dokáže udržet hrdé, statečné a silné s odvahou vítězit. Nad osudem i koaličními partnery.