Vždycky, když někomu ve školství dojdou argumenty, vydá se na zaručenou únikovou trasu. Nejsou peníze na platy učitelů? Může za to inkluze! Nejsou peníze na křídy? Inkluze! Studentstvo neví, co se stalo v roce 1948? Inkluze!
Je to krásný, jednoduchý svět, kde jakýkoliv problém, jakkoliv složitý problém táhnoucí se roky, má jednoduché vysvětlení. Inkluze!
Co by ty zástupy zaklínačů dělaly, kdyby neměly inkluzi? Asi by si ji musely vymyslet.
Připomíná to ale hlavně větu bývalého televizního kuchtíka Jiřího Babici: „Dejte tam limetku, když nemáte limetku, vražte tam citron.“
Společné vzdělávání probíhá v českém školství téměř od nepaměti. Málokdo si totiž pamatuje více, než posledních deset let. A během těch již dávno děti s různým stupněm problémů ve školství byly, ostatně stejně, jako před tím. Od dyslexie, dysnumerie či dyskalkulie a mnohých dalších v současnosti velmi běžných omezení, až po lehkou mentální retardaci či autismus a poruchy autistického spektra.
Děti prostě ve školách byly, nových na základě legislativních změn předchozí vlády přibylo v běžných školách sotva pár stovek. Skutečné vlny se odehrály předtím – ale to měla školství ve své moci ODS. Co se změnilo za předchozí vlády a za mého působení na ministerstvu, to je financování. Až do nedávna jsme se tvářili, že vzdělávání těchto dětí nic nestojí. Školy nedostávaly žádné peníze navíc. Mít takových dětí pět nebo padesát se na rozpočtu školy nijak neprojevilo.
Jak to bylo financované?
Jednoduše. Vždycky se odlouplo z jediného skutečného velkého balíku peněz v našem podfinancovaném školství, tedy z platů učitelů. Proto ten neustálý rozdíl mezi tvrzeními minulých a ještě minulejších vlád o „přidáváme učitelům“ a skutečností. Co jsem se pokusila udělat během svého působení na ministerstvu, to byla věc, která by při nakládání s veřejnými prostředky měla být naprosto normální. Totiž že pokud vydáváme prostředky na něco konkrétního (podpůrná opatření), tak jsou tyto prostředky definovány, určeny a dostanou „vlaječku“. Čili že nejde vzít v jedné kapse (platy) a dát peníze do kapsy druhé (podpůrná opatření).
Stala se jedna věc. Dříve školy neměly žádnou velkou motivaci definovat potřeby dětí s problémy. Proč by to dělaly, když na to stejně nedostaly ani korunu nebo jen drobné. Pak se objevily jasné peníze a školy začaly hlásit potřeby. Plným právem, to zdůrazňuji. A ukázalo se, že skutečnost a počty dětí, kterým má být tak či onak pomáháno (jde také o děti mimořádně nadané, pro které předtím nedělal nikdo nic), jsou vyšší, než ukazovala starší data. Proto ta nutnost „dofinancovávat inkluzi“. Ale ještě v době, kdy jsem byla ve funkci, začala inventura potřeb a práce na tom, aby finance tyto potřeby pokryly.
A přesto to tady máme znovu. Píše mi paní učitelka na facebook: „Tak díky vaší inkluzi jsem přišla o osobní ohodnocení…“ Asi ji to tak bylo vysvětleno, na paní učitelku se nezlobím. Zlobím se na to, že přetrvává systém, který staví učitele proti dětem s nějakým handicapem. Je to neuvěřitelně zlé. Zlobím se na to, že tato situace je politicky zneužívána. A rozhodně musím zdůraznit: Letos poprvé jsou oddělené tarify a osobní příplatky v jednom balíku a podpůrná opatření v balíku druhém, odlišném. Ředitelé škol ostatně většinově hlásí významné zvýšení financí pro děti. K tomu dodám: Pro děti, které dávno ve školách a ve třídách byly, ale tak zvaně „bez peněz“.
Shrnuji: Pokud není dost peněz na tarify a dost peněz na osobní ohodnocení, na příplatky, musí ředitel požádat o jejich zvýšení. MŠMT respektive vláda musí tyto požadavky akceptovat. Jenže informace z krajů a od ředitelů škol nasvědčují, že na platy některé kraje dostaly jen 12 či 13 procent navíc a na nepedagogické pracovníky ještě méně. Znovu se ukazuje špatné financování škol a nastavování krajských normativů. Pokolikáté již?
Především ale považuji za naprosto špatné a chybné, když znovu maskujeme nedostatek peněz tím, že bereme učitelům z jejich platů – třebas jsou to nadtarifní složky.
V roce 2018 dostává české školství o 21 miliard více než rok před tím. Jeho potřeby (při všem podfinancování, které je skandální) by měly být na té strašně snížené úrovni pokryty. Pokud nejsou, nemůže za to společné vzdělávání a nemohou za to děti. A je neférové to házet na ně.
P. S. Práva učitelů a práva dětí na vzdělání jsou spojené nádoby a jedno bez druhého nemůže existovat. Ti, kteří to nechápou, nebo se dokonce snaží o rozbití této rovnováhy, českému školství škodí.
