Atentát na poctivé financování škol. Už zase

V březnu 2017 jsem s podporou mnoha sdružení a organizaci (seznam je na konci blogu) prosadila reformu financování škol (regionálního školství).

Po dvaceti letech marného volání po ní a po opakovaných bezvýsledných doporučeních OECD bylo hlasování na vládě jednomyslně. Podpora byla ve sněmovně (130 hlasů pro, 17 proti) i v Senátu (52 hlasů pro, 11 proti) včetně opozice. Proti byla jednotně pouze ODS.

Stejná strana se pokusila reformu zrušit nebo alespoň odložit o deset, dvacet let hned v roce 2018. Naštěstí se jí to nepodařilo.

Proč nebylo ani trochu poctivé financování škol do roku 2015?

A proč ke změně přistoupila ministerstva financí a školství po tvrdém vyjednávání a výsledné dohodě až v období 2015-2017?

Zděděný stav z předchozích vlád vypadal takto:

Ministerstvo financí drze školám neplatilo skutečné výkony ve školách (tedy odvedenou práci a odučené hodiny). 

Ministerstvo financí ignorovalo skutečné počty žáků ve školách a neplatilo je. 

Obě ministerstva neřešila stav, kdy jakékoliv zvýšení částek státního rozpočtu ve prospěch škol a s příslibem zvýšení ohodnocení učitelů zmizelo v decentralizovaném krajském financování a na výplatní pásky učitelů se spolehlivě nedostalo.

Ministerstvo školství i ministerstvo financí ignorovala likvidaci sítě škol. 

Obě ministerstva neřídila v dlouhodobých záměrech rozvoj vzdělávací soustavy. Bylo jim jedno, že zanikají veřejné školy, na jejich místech vznikají školy soukromé, které kupodivu prosperují a dostávají dotace od státu. Bylo jim jedno, že zanikají mateřské školy či první stupně ZŠ, ačkoliv v území je jasné, že za pár let budeme znovu třídy MŠ a ZŠ potřebovat. Škola s fungujícím pedagogickým týmem přece nespadne zpět z nebe, když se to pánům "nahoře" bude zase hodit. Kvůli nejistým úsporám vznikaly nesmyslné slepence středních škol podle vzoru Pejsek s Kočičkou pečou dort. Tedy "od učiliště po gympl, vše pod jednou střechou“.

Ministerstvo školství ignorovalo dlouhodobě (minimálně 5 let) fakt, že kraje nefinancují dostatečně místa asistentů pedagoga a že ti jsou placeni z části z kapes učitelů (z nenárokových složek platu, co škola obdržela) a z časti z kapes rodičů (v bezplatném školství!).

Ministerstvo školství nečinilo žádné kroky proti nedostatečnému financování nepedagogické práce, proti platovým tarifům pod minimální mzdou. Opět docházelo nouzově k dofinancování z platů učitelů.

Ministerstvo financí a ministerstvo školství dopustila, že nebyly vůbec financovány povinně volitelné předměty.

Obě ministerstva se tak „upřímně radovala“ z demografické díry v počtu dětí (dědictvím devadesátek), že nečinila žádné včasné kroky k zajištění dostatečných kapacit nadcházejících již znovu silných ročníků dětí.

Obě ministerstva nečinila žádné systémové kroky, přípravu, analýzy, ke snižování počtu žáků ve třídách a podpoře individuálního přístupu k žákům v souladu s moderními vzdělávacími trendy v Evropě. Nebyl systémový nástroj pro financováni projektového a blokového učení na středních školách. Nebyl systémový nástroj pro financování podpory propojování teorie a praxe na základních a středních školách.

Obě ministerstva (ministerstvo financí i školství) měla „naplánováno“ naopak toto:

Reforma financování regionálního školství bude mít nulový rozpočtový dopad.

V systému jsou „prý“ (tehdy) rezervy.

Reforma nebude financovat soustavu základních uměleckých škol. Reforma nepomůže školním jídelnám.

Stravování, úklidy škol, personalistika a administrativa škol budou zadány externím firmám (po lopatě "zprivatizovány").

Opatření ke zkvalitnění výuky, například dělení tříd – nula.

Opatření k podpoře škol v propojování teorie a praxe – nula.

Opatření pro podporu zvyšujícího počtu dětí se specifickými potřebami v běžných školách – nula.

Taková reforma by neměla smysl, naopak by byla kontraproduktivní.

Naší a jinou reformu financování škol jsme postavili na zákonné ochraně škol před kolísáním počtu žáků z důvodu demografického či jiného, před výkyvy hospodářského cyklu a ekonomickými omezeními rozpočtu. Věděli jsme, že přesně z těchto důvodů došlo v předchozích letech za předchozích vlád k podfinancování škol ve výši 50 až 60 miliard.

Zcela úmyslně jsme přesunuli většinu potřeb škol do tak zvaných kvazimandatorních výdajů (tedy podobným třeba důchodům). Teď zpětně to mohu říct: V podstatě to byl jeden z cílů reformy. Chtěli jsme nastavit situaci tak, aby jakákoliv příští vláda musela plnit své povinnosti vůči školství přednostně. Ale zároveň nelze tvrdit, že by reforma byla rozhazovačná, to je nesmysl. Byla nicméně stavěná na to, aby se platy učitelů dostaly dostatečně nad úroveň průměrné mzdy, aby přestalo pseudofinancování přemisťováním peněz z jedné kapsy do druhé (třeba od učitelů ke kuchařkám či asistentům pedagoga), a aby se financování škol postupně dostávalo na úroveň průměru OECD (z hlediska podílu výdajů na školství vůči HDP).

Pokud se dnes ozývají hlasy, že to byla reforma na „časy hojnosti“, tak nikoliv. Nebo mají autoři takových výroků pocit, že v těžkých časech pozbývá vzdělání dětí smysl? Že týmy, které rozboří rušením stupňů na školách nebo zavíráním celých škol, se zázračně na zavolání obnoví až krize pomine? A děti budou v mezidobí někde v úschovně?

Není to naopak věc, která i v případě hospodářských krizí je moudrými státy povzbuzována a posilována a navyšována jako návratná cenná investice?

Nepomáhá nám kvalitní vzdělání se nejen vrátit, ale udržet se mezi ekonomicky úspěšnými zeměmi?

Není to tak, že recepty, které nyní zase zní z ministerstva financí a ministerstva školství si již naše školy vyzkoušely v letech 2006 až 2015? A dopadlo to podfinancováním v řádech desítek miliard? Platy učitelů i nepedagogických pracovníků byly tehdy zcela destruovány. Za mne platí, že takových experimentů již bylo až dost a stačilo.

Pokud někdo hledá příčiny nárustu počtu učitelů ve školách v posledních letech, připomeňme si to pro zapomnětlivce.

Stačí namátkou.

S velkou slávou "se zaváděla" informatika do škol. To bylo radosti. Asi nikoho nenapadlo, že jsou to i hodiny a učitelé navíc.

Jaké ovace byly, když školy poctivě zvládly zajistit výuku pro ukrajinské žáky. Nehodilo se snad při dosažení maximálních počtů dětí na třídu nebo dokonce při výjimečném zvýšení na maximum dělení tříd v klíčových předmětech? Nebo využití volitelných hodin pro žáky s odlišným jazykem? Má snad někdo pocit, že vzdělávání zhruba 40 tisíc dětí navíc je zadarmo?

A copak matematika ta mocná královna věd? Nebyla veliká shoda na tom, jak je užitečná a jak nejde o maturitu z ní, ale o to, aby se naučila a bylo více hodin výuky?

A co poctivá snaha škol vyhovět letos na jaře preferencím studentů k studiu na gymnáziích a odborných středních školách? Školy nabraly více tříd, větší počty ve třídách. Byly k tomu ostatně vyzývány. Nebyla snad jejich snaha chvályhodná? A navíc: Dobudovaly se snad zázračně kapacity a na jaře 2024 už nebude nových tříd navíc třeba? A ty, co již navíc jsou, ty teď tedy zrušíme? Nebo víme, že tento stav tlaku na vyšší počet tříd, a tedy i odučených hodin se bude opakovat minimálně v dalších dvou přijímacích řízeních a přetrvávat tak bude zhruba dalších šest let?

Shrňme to.

Každý by chtěl po školách, aby učily kde co, ale zaplatit to a zajistit kvalitu vzdělání pro naše děti také dostatečnými financemi, to ne.

Důvodů pro zvýšení počtu učitelů v posledních letech je samozřejmě více. Ale to je na samostatný blog.

Opět se dějí věci „po česku.“ Diví se někdo, že se učitelé, studenti, rodiče, nepedagogičtí pracovníci cítí podvedeni? Já ne.

Kdyby chtěla ministerstva financí a školství skutečně řešit efektivitu financí pro školy, udělala by toto:

Revizi oborů středních škol.

Revizi rámcových vzdělávacích programů.

Rozšířením financování škol například o fondy zaměstnavatelů (mimochodem zaměstnavatelé k tomu byli ochotni u středních škol již v roce 2017, proč tedy ještě fond není, to skutečně nevím).

Dohodou se všemi aktéry (obce, kraje, odborné asociace) o síti škol.

Mimochodem, kdepak je Dlouhodobý záměr rozvoje vzdělávací soustavy v ČR? Měl být schválen vládou teď na podzim. Stalo se to potichu anebo vůbec?

Tupé škrty kvalitu vzdělávání nezaručí. Jen rozbijí to, co funguje. Demotivují týmy ve školách v čele s řediteli, kteří uvěřili (přiznávám, stejně jako já), že už jsou špatné časy pryč a že se nám podaří společně dotáhnou poctivé předvídatelné financování vzdělávání našich dětí do úspěšného konce.

(Dodatek. S kým byla reforma prosazena: se Svazem měst a obcí, Sdružením místních samospráv, Asociací základních škol, Asociací gymnázií, školskými odbory, Unií CZESHA (střední odborné školy a učiliště), Konfederací zaměstnavatelských svazů, Svazem průmyslu a dopravy, a dalšími odbornými platformami, včetně těch studentských a rodičovských.)