Spor o exekuce a chráněný účet jde do finále

Čtyři důležité věci v boji proti dluhovému otroctví čekají parlament v nejbližší době: Chráněný účet, rychlé zastavování marných exekucí, pravidlo jeden dlužník – jeden exekutor a prosazení teritoriality.

Pořadí jsem zvolila (v podstatě) podle mé vlastní priority jednotlivých kroků. Ale jednoznačně potřebujeme všechny čtyři.

Chráněný účet je kapitola sama pro sebe. Chtějí ho zaměstnavatelé, chtějí ho organizace, které pomáhají dlužníkům, chtějí ho samozřejmě dlužníci.

Nechtějí ho naopak banky, protože jde podle nich o agendu navíc a hroutí se hrůzou z nákladů. Ty banky, jejichž čistý zisk dosáhnul v roce 2018 sumy 82 miliard korun. Čekala bych větší společenskou odpovědnost od někoho, který tak dobře vydělává na českých občanech a na stabilitě této země.

Proč chráněný účet?

Znám stovky případů, kdy exekutoři dostávali dlužníka do stále větších a větších problémů tím, že jeden mu obstavil mzdu u zaměstnavatele a druhý mu zablokoval účet v bance. Prostě jeden příjem exekvovali dvakrát a tvářili se, že o sobě nevědí. Což je ostatně také výrazný argument pro pravidlo jeden dlužník – jeden exekutor. Co je nejodpornější? Že v podstatě jednali tito exekutoři v rámci zákona. Jenom vychytrale a taková drobnost: přivedli tím desítky a možná stovky tisíc lidí do ještě většího neštěstí.

Stres, ztráta naděje, zoufalství, rozpady rodin, sebevraždy. To je jen část dopadů dluhových pastí – a takové dluhové pasti dokáže vyrobit i vícečetná exekuce.

Pan Jaroslav se ocitl naprosto bez prostředků, ale skutečně naprosto. Přišly dvě exekuce za sebou – první postihla výplatu, druhá mu zablokovala účet. Pan Jaroslav o problému vědět, podcenil ho, ale chtěl to řešit. Jenže najednou neměl naprosto žádné možnosti.  Zaměstnavatel odmítnul výplatu v hotovosti – nebyl na to ostatně zařízený, jako dnes spousta firem. Než se dlužníkovi podařilo dohodnout posílání zbytku výplaty na účet k příbuznému, uplynula nějaká doba. Že by se nějak dostal k obstaveným penězům na účtu, to vůbec v reálném čase nehrozilo. A tak vznikly nové dluhy – na nájemném, na telefonu, na elektrice, na plynu… Pan Jaroslav měl po ruce alespoň bratra, kterému mohl důvěřovat a využívat jeho bankovní účet, ale vůbec si neuměl představit, jak by svou situaci řešil, kdyby tuto oporu neměl. Stačí si představit ty strašné problémy i s tak jednoduchými věcmi, jako placení nájmu (převodem), služeb (převodem), obědů pro děti ve škole a ve školce (převodem). Kdyby to měl oběhávat přepážku po přepážce… A přitom vydělávat co nejvíce, aby se dluhy splatily. Pan Jaroslav svou situaci nakonec zvládnul, ale v podstatě jen díky pomoci blízkých příbuzných, jejíž členové mu uhradili nové dluhy na nájemném a službách.

Měl podstatně větší štěstí než mnoho jiných. Díky nejbližším nepropadl do dluhové pasti a zůstal schopný splácet a financovat alespoň základním způsobem rodinu.

Ale co by se stalo, kdyby ochotného bratra neměl? Ze dvou exekucí by za několik měsíců bylo pět, šest, sedm. Plus x-krát náklady, x-krát advokáti věřitelů, x-krát odměna exekutorovi… Sto tisíc navíc k původnímu dluhu a to jen proto, že systém je nesmlouvavý a neumožní dlužníkovi od určité chvíle věci řešit.

Je tohle férové splácení dluhů? Nemám ten pocit. Spíš mi to připadá jako výroba dalších a dalších problémů lidem, kteří jich mají už tak dost.

Podobně dobré argumenty jsou i pro všechny další kroky, které mají poslanci „na stole“ a o kterých budeme brzy rozhodovat.

Třeba rychlé zastavování marných exekucí. Soudní exekutoři existují od roku 2001. Teoreticky je možné, že pokud tehdy byla exekuce, tak může stále ještě pokračovat, i když za celou dobu nebyla vymožena ani koruna. Ale pokud věřitel nesouhlasí se zastavením exekuce, tak ta pokračuje, a pokračuje, a pokračuje… Jaký to má smysl? Žádný – jen technicky vzato rostou náklady a přetrvává čárka ve statistice. Reálný význam to nemá žádný. Pokračovat ve vymáhání, které je ekonomicky nulitní a jenom zvyšuje systémové náklady, je špatně. Potíž je, že takovéhle „zaparkování“ pohledávky v nekonečné exekuci věřitele vlastně nic nestojí. A je to i cesta k jejich pokračujícímu morálnímu hazardu, k nezodpovědnosti při půjčování peněz. Potřebujeme, aby se pohledávky vymáhaly tehdy, kdy to má smysl. A aby se promlčely dluhy, které vymáhat smysl nemá.

Jdeme nyní do další etapy řešení toho nánosu z minulosti, které tato společnost táhne za sebou. Potřebujeme podpořit poctivé splácení dluhů. Ale musíme říci další NE! dluhovému otroctví a nekonečnému prodlužování zbytečných řízení.