Nadaných, zejména výjimečně nadaných dětí není nikdy dost. Přesto jejich potenciál nedokážeme vždycky objevit a plně rozvinout. Ráda bych proto připomenula, že projekt „inkluze“ nemá význam jenom pro děti s lehčím postižením.
Má vytvořit podmínky pro naplnění potřeb všech dětí, tedy jak těch se zdravotním postižením, tak těch mimořádně nadaných.
Když jsme inkluzi promítali do příslušných vyhlášek a připravovali její zavedení do praxe, stala jsem se terčem mnohdy tvrdé kritiky. Dnes systém nabíhá a ukazuje se, že platí to, co jsme tvrdili od začátku. Že se stane prostorem pro začlenění řady dětí do kolektivů běžných škol, ale zároveň to nebude žádná „masová“ záležitost.
Ve stínu debat o možnosti zařadit s podporou zejména žáky s lehkým mentálním postižením do běžných škol zcela zapadla skutečnost, že nový zákon a vyhlášky dávají šanci na lepší podmínky také u těch zvláště nadaných. Bylo by velmi nešťastné jich naplno nevyužít.
Odlišnost (výjimečnost) totiž nemusí znamenat jenom odlišnost „směrem dolů“ danou postižením žáka. V České republice žije asi 1,5 milionu dětí ve školním věku navštěvujících základní a střední školy. Z tohoto množství by podle psychologů mělo mít zhruba 220 000 dětí IQ vyšší než 115 a možná až 45 000 dětí nad 130. Vůbec nechci přeceňovat toto měření úrovně intelektu, to samozřejmě samo o sobě ještě nic neříká o tom, jaký je dotyčný člověk, nebo jaký užitek či třeba i škodu svému okolí přinese. Mít vyšší IQ automaticky neznamená být lepším člověkem. To vůbec ne.
Ale vypovídá to o jejich potenciálu. A to hovořím jen o rozumovém nadání. Vedle toho existuje spousta umělecky nebo sportovně nadaných dětí. Někteří lidé se mylně domnívají, že takové dítě, kterému se „shůry dostalo“ (bylo mu „dáno“), má snadný život. A vyřeší si spoustu problémů a překážek samo. A není zas až tak moc potřeba mu pomáhat.
Jenže často je pravdou spíše opak. Jejich zájmy jsou mnohdy velmi odlišné od zbytku dětského kolektivu, což vede k řadě problémů. Velmi často mohou být terčem posměchu, bojí se pak moc vyčnívat a lišit se, nevyhýbají se jim třeba specifické poruchy v učení jinému předmětu, než ve kterém vynikají apod. Pokud těmto dětem poskytneme lepší možnosti pro rozvoj jejich schopností a pro jejich uplatnění, v budoucnosti (pravda za horizontem jednoho, dvou či tří volebních období) to přinese společnosti významné bonusy.
Dneska jsme totiž ve zvláštní situaci, kterou je třeba změnit. Upíráme svou pozornost k tomu, dostat různě postižené děti do běžných škol a umožnit jim prosadit se i v nich – získat třeba lepší vědomosti a orientovat se ve vztazích se zdravými vrstevníky. Když pominu humanistický rozměr věci, je to i investice do budoucnosti. Čím většího začlenění dosáhneme, tím nižší budou příští náklady.
Totéž – tedy směs humanistických důvodů a nutnost investice do budoucnosti - nás motivuje k vytváření prostoru pro využití schopností mimořádně nadaných dětí. Jsou šancí pro naši lepší budoucnost a proto je potřebujeme v našem školství lépe rozpoznávat. Musíme pro ně vytvářet takové podmínky, které jim umožní rozvíjet schopnosti nad standard, který je obvyklý.
Dobré a přiměřené vzdělání musíme poskytnout všem. Tedy nejen dětem, které se ničím výrazným neodlišují, nejen dětem postiženým, ale i dětem mimořádně nadaným.
Nadání totiž není něco daného jen biologicky, co je třeba takříkajíc hotové nalézt. Je to „rostlinka“, o kterou je třeba pečovat, protože jinak může zajít na úbytě. A to by byla škoda pro nás pro všechny.
